Evropa s výjimkou krvavého konfliktu v bývalé Jugoslávii v 90. letech žila v celém období po druhé světové válce v klamné naději, že vzájemně výhodná hospodářská spolupráce může nahradit vojenskou konfrontaci. Současná brutální válka, kterou Rusko autokratického vůdce Vladimira Putina rozpoutalo proti svrchované a svobodné Ukrajině, zřejmě vyléčilo mnohé západní vůdce z naivity.
Mnohé západní země v EU v čele s Německem přitom ale stihly sehrát roli „užitečného idiota“, když se nechaly vlákat do pasti závislosti na ruském zemním plynu, ropě a také uhlí. Zvláště zemní plyn byl totiž ruskými lobbisty horlivě podporován jako „rezervní, doplňkový“ zdroj pro dobu, kdy obnovitelné zdroje energie (OZE), hlavně solární a větrné elektrárny v pochopitelné závislosti na počasí nevyrábějí žádnou energii.
Když se Angela Merklová ujala funkce kancléřky, Německo z Ruska odebíralo 30 miliard m3 zemního plynu ročně. Když se Merklová s funkcí šéfky vlády po 16 letech loni na podzim rozloučila, dováželo Německa už 55 miliard m3 plynu z Ruska ročně.
Sázka zelených dogmatiků a progresivistů ve spojení s pacifisty a stoupenci appeseamentu přivedla řadu západních zemí do situace, kdy Kreml z peněz inkasovaných za plyn a ropu financuje ruské vraždění ukrajinských civilistů, protože alternativou je zastavení odběru ruských surovin a následný energetický kolaps mnoha zemí, jako jsou Německo (60% závislost na ruském plynu), Itálie a Rakousko (70% závislost). Rusko tak Západ drží v šachu a tomu odpovídá laxní postoj řady zemí k požadavkům ukončení energetické spolupráce s Putinovým Ruskem.
Připomeňme si, že energetické závislosti na Rusku předcházelo frenetické a ideologicky motivované úsilí o co největší podíl OZE v energetice zemí Unie, kdy Evropská komise v červenci 2021 navrhla, aby tento podíl už v roce 2030 dosáhl 40 %. Sousední Německo 41% podílu OZE dosáhlo loni po 20letém budování své zelené tranzice jménem Energiewende, na kterou už utratilo dva biliony eur (52 bilionů korun) a přitom poslední dva roky své emisní cíle není schopno plnit. Na počasí závislé OZE musejí být stále hlavně v zimě významně vykrývány emisními uhelnými a plynovými elektrárnami. Emise CO2 budou napřesrok ještě vyšší, když Německo navzdory všem faktům nejspíš uzavře na Silvestra 2022 své poslední tři jaderné elektrárny.
Nyní, po rozpoutání války na Ukrajině, se snaží zelení progresivisté to, co vlastně spoluzavinilo válku, ještě uspíšit, takže podíl OZE by měl být za devět let v EU už 45 %. „Musíme se více zaměřit na obnovitelnou energii, protože je to jediná energie, která nás činí nezávislými,“ prohlásil německý europoslanec Markus Pieper.
Podobné výroky hraničí s naprostým nepochopení geopolitické situace ve světě. Po Rusku se totiž stává Západ závislým stále více rovněž na Číně, jelikož tato diktátorská komunistická mocnost si v posledních letech cíleně vybudovala pozici vůdčí země v OZE. Peking podle analýzy Mezinárodní agentury pro energii z května 2021 z 85 % kontroluje klíčové nerostné suroviny na světě a technologie potřebné pro výrobu OZE. Například 95 % všech solárních panelů vyrobených na světě připadá na Čínu, 99 % lithia naprosto nezbytného pro výrobu baterií včetně elektroaut vykupuje ve světě Čína, a proto se jeho cena na mezinárodním trhu uvádí v čínské měně juanech. Mimochodem proti březnu 2021 s cenou 72.000 juanů činila v třetí dekádě března 2022 neuvěřitelných přes 497.000 juanů za tunu, s téměř meziročním sedminásobkem ceny jasná ilustrace toho, zda elektromobily s nejdražší položkou právě v baterii mohou zlevňovat. S tím také raketově vzrostly už před ruskou agresí další klíčové suroviny, mj. pro politicky prosazovanou výrobu OZE. Čína už také vyrábí polovinu světové produkce oceli a ráda převezme jinou výrobu z vyspělého západního světa, který se utápí v sebekritice za karbonovou ekonomiku a přesunuje ze Západu včetně EU průmyslovou výrobu a s ní i zisky právě do Číny. Ta postupuje naprosto pragmaticky a každý týden v průměru otevírá novou velkou uhelnou elektrárnu, aby v roce 2025 splnila cíl čínských komunistů mít v uhlí novou kapacitu 247 GW.
Pro Evropskou unii i Českou republiku vytvořila Ruská agrese proti Ukrajině zcela nové požadavky, samozřejmě jak pro schopnost deklarovat obranné schopnosti republiky v rámci NATO, tak s ohledem na klíčové požadavky energetické soběstačnosti a bezpečnosti. V posledních 15-20 letech debatě v EU o energetice dominovala otázka klimatických změn a životního prostředí. Útok Ruska na Ukrajinu vše změnil, protože jsme snad všichni pochopili, že prioritou je zajištění bezpečí, elektřiny a tepla pro občany a průmysl našich zemí. Spása planety musí tváří v tvář brutální válečné agresi počkat, protože se nemůžeme ekologicky ušetřit k smrti. V EU a ČR se musíme vrátit k racionalitě a také k pochopení faktu, že podniky a domácnosti musí být schopné žít a zaplatit potřebné energie, a to při vším důrazu na další možné, nikoli však všespasné energetické úspory. Musíme si zajistit to, co potřebujeme k reálnému, nikoliv k ideálnímu životu.
- V Evropě potřebujeme od spřátelených zemí dostávat plyn i nadále, to nejen pro energetiku, ale také pro další zpracování v chemickém průmyslu a v neposlední řadě pro výrobu umělých hnojiv. Proto musí ČR plně podpořit diverzifikaci dodávek plynu a podílet se na ní. Zároveň je nutné neprodleně přehodnotit plány, které počítaly s výrazným vzrůstem podílu zemního plynu v české energetice a teplárenství.
- V ČR máme k dispozici nejméně na 50 let národní a cenově dostupné zdroje uhlí, které musíme využít v ekologizovaných elektrárnách a teplárnách až do konce jejich životnosti. To ostatně bude recept řady evropských zemí, nejen Polska, ale reálně také Německa. Současně je třeba revidovat systém emisních povolenek, z nichž se už stala jen nová daň v zájmu spekulantů zatěžující ještě více vysokou cenu energie. Jak to už velmi prozíravě stanovila Státní energetická koncepce z roku 2015, uhelné zdroje můžeme odstavovat tehdy, bude-li za ně náhrada. To jsou v podmínkách České republiky jedině jaderné zdroje.
- Právě v březnu 2022 zahájený tendr na 5. blok jaderné elektrárny Dukovany je po desetiletí váhání šancí na jadernou renesanci v ČR, a to nejen v oblasti energetiky, ale také vědy, techniky, vysokého školství, strojírenství a dalších dotčených oblasti. Potřebujeme postavit nejen dva bloky v Dukovanech náhradou za stávající a ve 40. letech končící čtyři menší reaktory, ale také přidat dva velké bloky ke stávajícím jaderným reaktorům v Temelíně a poté ještě dva další velké rektory na již experty vytipovaných místech v ČR (Blahutovice a/nebo Tetov). Tak kolem poloviny 21. století bude mít česká energetika vynikající základní celkovou kapacitu 9,4 GW v jádru, která bude u nových šesti reaktoru funkční nejméně 80 let.
- Obnovitelné zdroje, v podmínkách ČR zejména solární, mohou hrát doplňkovou, nikoli zásadní roli v energetickém mixu, a to za podmínky, že si jako jiné zdroje na sebe vydělají. S tím by byla zcela v rozporu bezuzdná instalace nových solárních zdrojů, jež by se vzájemně cenově kanibalizovaly a neumožňovaly by ekonomickou návratnost. V podmínkách očekávaných obřích výdajů státního rozpočtu na obranu republiky a na řešení migrační krize by mrhání penězi daňových poplatníků v podobě solárních dotací či dokonce zopakování solárního tunelu s korupčně stanovenou podporou výkupních cen na léta 2010-2030 voliči nepochybně zcela oprávněně pranýřovali.
- Za energetickou soběstačnost a bezpečnost je před občany ČR zodpovědná jedině vláda České republiky. Proto se už s ohledem na riskantní koncepce některých evropských zemí nelze v žádném případě spoléhat na nějakou přeshraniční energetickou solidaritu a už vůbec ne slepě přejímat cizí sousední vzory. Nicméně při dostatku bezpečné elektřiny lze nepochybně českou elektřinu hlavně z jaderných zdrojů v případě přebytku výhodně prodávat do zahraničí, případně z ní elektrolýzou vyrábět zelený vodík.
