Česká energetika byla doposud bezpečná
Z pohledu OSN, která definuje energetickou bezpečnost jako „dostupnost použitelných energetických dodávek pro koncového spotřebitele, za tržní cenu, v dostatečném množství a včas – tak aby nebyl omezován ekonomický a společenský rozvoj země“, byla až doposud Česká republika jednoznačně energeticky bezpečnou zemí.
Evropská unie definuje tři premisy energetické bezpečnosti: 1) nepřerušovaná fyzická dostupnost energetických produktů na trhu, 2) za ceny, které jsou přijatelné pro všechny spotřebitele (domácnosti i průmysl), 3) a s ohledem na ekologickou čistotu a cestu k udržitelnému rozvoji.
Je evidentní, že s ohledem na zmíněné premisy EU se česká energetická bezpečnost dostává a především v budoucnu bude dostávat do problémů. Z pohledu EU je problematická především třetí premisa, kdy je České republice vytýkán vysoký podíl uhelných zdrojů a s ním související emise CO2. Z pohledu české energetiky a občanů je však více ohrožující nenaplňování prvních dvou premis. Fyzická dostupnost energetických produktů na trhu zatím stále je nepřerušovaná, řada odborníků však stále důrazněji varuje před rizikem blackoutu. Ohrožení v podobě ncen nepřijatelných pro všechny spotřebitele je však již realitou, která způsobuje zásadní problémy jak spotřebitelům, tak i dodavatelům energií.
K 31. 12. 2020 dosáhl instalovaný výkon elektráren v České republice hodnoty 21 329,6 MW. Nejvyšší podíl na instalovaném výkonu měly parní elektrárny, a to 47,2 %, 20,1 % připadalo na jaderné elektrárny, 9,6 % na fotovoltaické elektrárny, 6,4 % na paroplynové, 5,1 % na vodní, 4,5 % na plynové a spalovací a 1,6 % na větrné elektrárny.
V České republice bylo v roce 2020 vyrobeno celkem 81 427,6 GWh elektrické energie. Největší část energie, a to 43,2 %, byla vyrobena v parních elektrárnách. V jaderných elektrárnách bylo vyrobeno 36,9 % energie, 7,4 % připadlo na paroplynové a 4,7 % na plynové a spalovací elektrárny. Ve fotovoltaických elektrárnách bylo vyrobeno 2,7 % energie, na vodní elektrárny připadlo 2,6 % a na větrné 0,9 % vyrobené elektřiny.
Spotřeba primárních energetických zdrojů je v České republice z téměř 50 % pokryta domácími zdroji. Ukazatel dovozní energetické závislosti ČR (včetně zahrnutí jaderného paliva) dosahuje tedy okolo 50 % a patří tak k nejnižším v celé EU. To je v situaci celosvětového důrazu na energetickou bezpečnost jedna ze silných stránek tuzemské energetiky. Současný průměr EU se pohybuje na úrovni cca 60 %.
Česká republika je plně soběstačná ve výrobě elektřiny a tepla. Struktura zdrojů elektřiny je stabilní. Nejvýznamnější změnou v posledním desetiletí byla výstavba jaderné elektrárny Temelín. V důsledku podpory obnovitelných zdrojů energie v uplynulých letech se zvýšil podíl jiných obnovitelných zdrojů než vodních elektráren, ale zatím i při vysokých dotacích nedokázal nahradit významnější část fosilních zdrojů.
Podíl výroby tepla z domácích paliv dosahuje okolo 60 % a v soustavách zásobování teplem více než 80 %. V ČR je dobře zavedená kombinovaná výroba elektřiny a tepla, přičemž ve velkých a středních zdrojích činí podíl kogenerace necelých 70 % z celkové hrubé výroby tepla. Podíl kogenerační výroby tepla na celkové výrobě tepla (včetně decentralizovaných zdrojů bez domácností) však činí necelou polovinu. Předností kogenerační výroby je vysoký stupeň využití energie paliva. V kogeneraci je zároveň vyráběno 12-13 % hrubé výroby elektřiny. Prioritou dalšího vývoje je efektivnější využití vyrobeného tepla i elektřiny. Většina soustav zásobování teplem používá jako palivo domácí hnědé a černé uhlí.
Velmi rozvinutá rozvodná síť zajišťuje bezpečné dodávky elektřiny s vysokou spolehlivostí zásobování. Rozhodující část zdrojů a sítí je ovšem 35 a více let stará a vyžaduje rozsáhlou obnovu a modernizaci. Tato obnova bude muset být provedena v následujících 10-15 letech. Spolu s obnovou a modernizací půjde i o adaptaci na nové technologie a připravenost na další technologický rozvoj jak na straně zdrojů, tak i spotřeby. Značné finanční a věcné nároky bude vyžadovat adaptace sítí zejména na úrovni nízkého napětí umožňující další rozvoj malých výrobních zdrojů elektřiny.
Hlavní podíl na celkových primárních zdrojích tvoří aktuálně stále tuzemské zdroje energie, a to díky vysokému využití domácího hnědého a černého uhlí při výrobě elektřiny. České energetice dominují uhelné zdroje, které dodávají, jako zdroje základního zatížení, téměř 60 % elektrické energie a velkou část tepla prostřednictvím dálkového vytápění. Uhlí je v ČR využíváno též pro individuální vytápění. Rozhodující část výrobních zdrojů v oblasti tepla a elektřiny z uhlí se blíží hranici ekonomické a fyzické životnosti. I přes některé ekologické aspekty využití uhlí není tato domácí surovina v horizontu SEK v plné míře nahraditelná, a to z bezpečnostního i ekonomického hlediska. Zejména proto musí být dalším cílem energetické politiky zajištění moderní vysoce účinné technologie jejího využívání. Spotřeba hnědého a černého uhlí- bude v horizontu SEK se snižující se disponibilitou postupně klesat. Snižování podílu uhlí na výrobě elektřiny a tepla v ČR by v dlouhodobém horizontu mělo být plynulé a mělo by být provedeno takovým způsobem, aby se zbývající uhelné zásoby využívaly co nejefektivnějším a nejekologičtějším způsobem. Prioritně ve zdrojích s co nejvyšší účinností, a to jak v kogenerační, tak i kondenzační výrobě. Neefektivní spalování uhlí s extrémně nízkou účinností není žádoucí, a proto je cílem tuto činnost znevýhodnit.
Pokles podílu tuzemských zdrojů energie na spotřebě primárních energetických zdrojů povede nezbytně k rozvoji nízkouhlíkových zdrojů základního i špičkového zatížení a také k mírnému nezbytnému růstu dovozu energetických surovin. Cílem SEK je dlouhodobé udržení výše dovozní energetické závislosti ČR nepřesahující 65 % do roku 2030 a 70 % do roku 2040.
Druhým významným zdrojem energie v České republice, využívaným v současné době hlavně pro výrobu elektřiny, jsou jaderné zdroje. Ty nyní dodávají přes 33 % vyráběné elektřiny.Dlouhá životnost, vysoký faktor využití, spolehlivý, levný a předvídatelný provoz jsou typickými vlastnostmi jaderných zdrojů. Nezanedbatelnou strategickou výhodou je vysoká koncentrace paliva, což umožňuje, na rozdíl od všech ostatních zdrojů, možnost vytvoření strategických zásob na několik let provozu. Výkon jaderných elektráren, objem počáteční investice a zejména délka investičního horizontu je předurčuje jen pro velké a dlouhodobé investory. Nízké palivové náklady se ale stávají nespornou cenovou výhodou jaderných zdrojů po uplynutí doby umoření počáteční investice. Variabilita cen paliva (tedy především cen uranu a obohacování) se promítá do cen produkované elektrické energie výrazně méně než u fosilních zdrojů, a proto je i cena energie z jaderných zdrojů lépe předvídatelná.
V ČR fungují dvě jaderné elektrárny v Dukovanech a v Temelíně. Investičně jsou jaderné zdroje velmi náročné, proto jsou nejvíce citlivé na stabilitu politického a ekonomického prostředí, o kterou Státní energetická koncepce usiluje. Tato oblast je též velmi citlivá z hlediska mezinárodních vztahů. V časovém horizontu Státní energetické koncepce je v závislosti na predikci bilance výroby a spotřeby aktuální dostavba dalších jaderných bloků s výrobou přibližně 20 TWh do roku 2035, prodloužení životnosti stávajících čtyř bloků v elektrárně Dukovany (na 50 až 60 let) a později případná stavba dalšího bloku v horizontu odstavování jaderné elektrárny Dukovany. Jaderná energie by dlouhodobě mohla přesáhnout 50% podíl na výrobě elektřiny a nahradit tak významnou část uhelných zdrojů. Současně je žádoucí, aby se začala významněji využívat část produkované tepelné energie z jaderných zdrojů k vytápění větších městských aglomerací. Pro případné pokračování využívání jádra i v delším časovém horizontu je nezbytné také prozkoumat, a podle potřeby i připravit, lokality pro budoucí další jaderné elektrárny po roce 2040.
Českou energetickou bezpečnost ohrožují především vnější vlivy
Podle Aktualizované státní energetické koncepce má pro formulování dlouhodobé energetické strategie má klíčový význam odhad vývoje vnějších i vnitřních podmínek, v nichž se bude v průběhu zvoleného časového horizontu realizovat rozvoj české energetiky.
Z vnějších podmínek se zejména jedná o:
- Globální soupeření o primární zdroje energie, zesílené dlouhodobým růstem ekonomik dynamicky se rozvíjejících zemí a jejich energetických potřeb, a současně zvyšující se dovozní závislost zemí EU, v důsledku snižování disponibility jejich vlastních zdrojů a neúměrně rychlému uzavírání ložisek energetických surovin v EU.
- Liberalizaci trhu s energií v EU a vytvoření jednotného trhu projevující se omezením role státu v energetickém sektoru, a tím i souboru nástrojů, které mohou použít členské země pro prosazování své energetické politiky.
- Postupný přesun kompetencí z členských států na Evropskou komisi a byrokratizace rozhodovacího procesu.
- Globalizaci a liberalizaci propojující národní energetické trhy s evropskými a světovými a rovněž kapitálové trhy s komoditními. Specifická lokální cena komodity (elektřina, plyn, ropné produkty) již téměř neexistuje. Významným prvkem konkurenceschopnosti je však spolehlivost dodávek a nekomoditní složky ceny (náklady na infrastrukturu, řízení spolehlivosti a organizace trhu, dotace na OZE a kombinovanou výrobu elektrické a tepelné energie (KVET) a samozřejmě též daňové zatížení), které činí u elektřiny přes 50 % konečné ceny, u plynu téměř 30 %.
- Energetickou a klimatickou politiku EU s cílem dosažení nízkouhlíkového hospodářství a zejména nízkouhlíkové energetiky do roku 2050, již přijaté závazky klimaticko-energetické politiky do roku 2020, včetně diskusí o budoucí podobě rámce klimaticko-energetické politiky EU do roku 2030
- Obecný tlak na snižování emisí produkovaných sektorem energetiky a tlak na zvyšování účinnosti a úspor jak na straně výroby, tak na straně spotřeby.
- Integraci trhů s energií napříč Evropou, relokace zdrojů do oblastí s vhodnými přírodními podmínkami (elektroenergetika) a diverzifikace dodávek (plyn a ropa) vyvolávají nároky na přebudování evropských dopravních cest, a to zejména v ose sever/jih. ČR bude nadále významnou tranzitní cestou pro všechna síťová energetická odvětví a její role se bude (zejména v odvětví elektroenergetiky) zvyšovat.
- Jednostranné změny energetických politik velkých států EU, které díky významnému propojení trhů nutně ovlivňují energetické politiky ostatních států, včetně ČR, především tzv. Energiewende Spolkové republiky Německo.
- Tendence k oddělování platby za elektřinu (MWh) a zavádění samostatné platby za disponibilní kapacitu (MW) prostřednictvím různých forem kapacitních mechanismů v některých zemích EU.
- Technologický vývoj zejména v oblasti obnovitelných, obecně distribuovaných zdrojů, systémů řízení sítí, komunikačních a informačních technologií, stejně jako technologický rozvoj na straně spotřeby, který nelze vždy zcela přesně odhadnout (např. stále očekávaný pokrok v oblasti dopravy a elektromobility).
Z vnitřních podmínek lze za nejvýznamnější považovat:
- Zajištění spolehlivosti dodávek energií z pohledu bezpečnosti a ochrany obyvatelstva.
- Potřebu obnovy zastaralé a budování nové síťové infrastruktury a její diverzifikace.
- Významnou roli a tradici energetiky a energetického strojírenství s vysokou úrovní know-how v klasických technologiích i v jaderných technologiích, včetně velkého proexportního potenciálu energetického strojírenství.
- V říjnu 2014 bylo dosaženo dohody o výši a závaznosti cílů pro klimaticko-energetický rámec evropské politiky na roky 2020-2030. Součástí balíčku je celoevropský závazný cíl pro redukci emisí skleníkových plynů ve výši 40 % vůči roku 1990, indikativní (nezávazný) cíl zvýšení energetické účinnosti o minimálně 27 %, závazný cíl pro podíl energie z OZE na konečné spotřebě minimálně 27 %, a cíl pro zvyšování přeshraničních propojení elektrizačních soustav.
- Dominantní roli průmyslu v domácím hospodářství. Podíl průmyslu (včetně energetiky) s cca 30 % na hrubé přidané hodnotě činí z ČR silně průmyslovou zemi (průměr EU je na hodnotě cca 19 %). To má zásadní vliv na energetickou náročnost celého národního hospodářství ČR.
- Postupně se snižující zásoby uhlí a postupný pokles jeho těžby vytvářející z uhlí stále cennější surovinu.
- Převažující veřejnou podporu jaderné energetiky.
- Omezenou dostupnost obnovitelné energie v ČR a její nižší konkurenceschopnost za stávajících podmínek.
- Rozvinuté soustavy zásobování teplem s nízkými náklady založenými na dosud cenově dostupném hnědém uhlí.
- Zdravotně nepříznivé a emisně neudržitelné individuální vytápění domů uhlím v obcích a městech za vzniku karcinogenních a mutagenních emisí (PAH; PM10; PM 2,5; polétavého prachu).
- Geografickou polohu předurčující ČR k plnění úlohy tranzitní země pro všechny síťové komodity a zajišťující vysokou flexibilitu dodávek.
- Postupné stárnutí stávající technické inteligence a nezbytnost její včasné a adekvátní náhrady. Snižující se odborná úroveň absolventů.
Z porovnání vnějších a vnitřních vlivů, jak je definuje Státní energetická koncepce, je evidentní, že českou energetickou bezpečnost ohrožují především vnější vlivy v čele s klimatickým tlakem EU a německou Energiewende, to vše v kontextu jednotného trhu EU projevujícím se omezením role státu v energetickém sektoru, a tím i souboru nástrojů, které mohou použít členské země pro prosazování své energetické politiky. Jako zcela zásadní problém se již nyní projevuje nutnost obchodování vyrobené elektřiny na energetické burze v Lipsku, což bezprecedentně zdražuje elektřinu pro české odběratele (domácnosti i firmy) v porovnání s výrobní cenou tuzemských zdrojů.
Je otázkou na českou politickou reprezentaci, konkrétně nyní na nově vznikající vládu Petra Fialy, jak hodlají zmíněným vnějším vlivům a hrozbám pro českou energetickou bezpečnost čelit.