Stejně tak je pranýřován ropný průmysl a výrobky z něj a v poslední době i zemní plyn. Faktem ovšem zůstává, že výroba elektřiny z uhlí je levná a cenu zvyšují primárně pouze emisní povolenky, tedy nástroj politické regulace. Česká republika navíc disponuje zásobami kvalitního hnědého uhlí. Uhlí nám tak může zajistit soběstačnost a cenovou dostupnost a působit coby nejlogičtější přechodný zdroj než se povede postavit zdroje nízko emisní popř. postoupit v technologickém vývoji tak daleko, že bude vyřešena např. akumulace elektřiny.

Výhody a nevýhody obnovitelných zdrojů

Kritici konceptu prosazované energetické dominance tzv. obnovitelných zdrojů (OZE), v našich podmínkách jsou to hlavně solární a větrné elektrárny, dále pak elektrické automobily, poukazují na skutečnost, že tyto zdroje nejsou ani bezemisní, ani obnovitelné. A také je otázkou, zda jsou skutečně levné, když jejich recyklace podle některých expertů stojí více než vlastní výroba. A skutečně masovou recyklaci milionů solárních panelů, desítek tisíc obřích větrných elektráren a milionů vysloužilých baterií elektromobilů zatím nikdo neřeší, což vyvolává oprávněné otázky. Rovněž tak boom všech OZE a prudce rostoucí cena dotčených komodit, kdy 85 % surovin a technologií k výrobě OZE ovládá dle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) Čína, vyvolává otazníky, zda západní demokracie budou mít tento vývoj pod kontrolou, zda budeme mít na planetě pro OZE dostatek surovin a zda po jejich vytěžení na tom Země nebude hůře než po 200 letech karbonové ekonomiky.

Zcela dominantním problémem, který po celém světě způsobuje obrovský stres správcům sítí, je produkce elektřiny z OZE závislá na počasí. Protože je nestabilní, přerušovaná a nespolehlivá. Uveďme příklad z praxe České republiky. Podle provozovatele a správce české energetické soustavy společnosti ČEPS byla výroba z našich hlavních OZE, tedy ze sluneční (FVE) a větrné energie (VTE)

prosince 2021 v 13:00 SEČ následující: FVE 13 MW, VTE 12 MW, celkem tedy 25 MW (později to bylo ještě méně). Ovšem ve stejné době činilo zatížení (tedy okamžitá spotřeba výkonu) celé elektrické sítě ČR 11.229 MW. Tuzemské FVE a VTE se tak podílely na aktuální dodávce elektřiny ze zcela zanedbatelných 0,2 %.

V projekci uvažované zvýšené kapacity OZE podle strategie ČEZ by se stávajícími zdroji měly mít v roce 2030 tuzemské sluneční a větrné elektrárny celkovou kapacitu 8340 MW. Kdyby skoro čtyřnásobně zvýšená kapacita OZE za stejného počasí jako 9. 12. roku 2021 vyráběla elektřinu v roce 2030, podílela by se na stejné výrobě/spotřebě 0,7 %.  Je třeba si uvědomit, že je málo činností v lidské společnosti, které tak závisí na neustálé perfektní harmonii mezi výrobou a spotřebou, a to v každé dílčí minutě. A když se nemohou správci sítě na takovou dodávku elektřiny spolehnout, tak pro ně nemůže ani existovat.

Důsledky politiky Green Deal v EU

Ve skutečnosti jsme v důsledku tvrdě prosazované politiky dekarbonizace v rámci programu Green Deal nuceni k ukončování stabilních uhelných zdrojů elektřiny, ale také tepla pro dálkové vytápění 1,5 milionu českých domácností. Tomu napomáhá raketový růst ceny emisních povolenek, které se místo předvídatelného a plánovaného tlaku na další ekologizaci emisních zdrojů staly nástrojem mezinárodních finančních spekulantů a plně se promítají do ceny energie. To může vést k živelnému zavírání uhelných zdrojů bez patřičné náhrady. V polovině prosince 2021 na základě prudkého zchudnutí milionů Poláků drahou energií přišla polská vláda za podpory Sejmu s požadavkem, že pokud se systém emisních povolenek (ETS) zásadně nereviduje, tak z něho Polsko bude chtít vystoupit. To by byl útok na samou podstatu dekarbonizační politiky EU.

Raketově rostoucí ceny

Naivní spoléhání se na OZE přineslo na podzim roku 2021 velmi trpké plody v podobě raketového růstu cen energie. Protože chladné počasí v Evropě skončilo pozdě až v květnu, vyčerpaly se zásoby zemního plynu. Největší energetické firmy v EU však vyčkávaly na lepší cenu plynu, která se nedostavila, a včas si dostatek forwardových dodávek nezajistila. Rusko zjistilo, že německé správní orgány plynovod Nord Stream 2 z Ruska po dně Baltského moře do Německa do provozu neschválí. A to kvůli povinnosti v EU oddělit výrobce plynu, provozovatele potrubí a konečného prodejce na samostatné entity (unbundling). Reakcí Ruska bylo, že s náhradou této plánované kapacity jinými plynovody nezačalo. Kromě toho je německá, ale i česká sázka na plán, že by OZE v jejich nespolehlivé činnosti kompenzovaly paroplynové elektrárny velmi riskantní v tom, že Rusko bude po dobudování příslušných tranzitních plynovodů schopno prodat veškerou svou produkci a ještě za vyšší ceny do Asie, hlavně do Číny a Indie.

Výrobu z OZE kvůli nedostatkovému a drahému plynu musely tedy všude v EU nahradit zdroje ze všech druhů uhlí a samozřejmě v příslušných zemích jedou naplno tamní jaderné elektrárny. V tomto modelu, kdy se řada soukromých obchodníků s energiemi po léta úspěšně spoléhala na výhodný nákup okamžitých, spotových cen energie na trhu a měla tak cenovou výhodu proti největším hráčům zajišťujícím se dlouhodobými kontrakty, prohráli nakonec spořiví zákazníci. Ze dne na den zbankrotoval největší český alternativní dodavatel Bohemia Energy s 900.000 klienty a někteří další menší dodavatelé. Na tyto zákazníky dopadl tzv. institut posledního dodavatele, který samozřejmě prodává elektřinu a plyn, které logicky nemá zakoupenou předem, za okamžité a v současnosti nejhorší ceny na trhu. Tito klienti si postupně uzavírají časově ohraničené smlouvy s největšími tuzemskými dodavateli, avšak dopad na hospodaření firem a domácností je v raketově zvýšených cenách obrovský. Tzv. energetická chudoba by podle zpráv z podzimu 2012 měla postihnout až 4 miliony Čechů a bude vyžadovat státní podporu.

Jak revidovat unijní trh s energiemi

Základním problémem energetické cenové politiky v EU je společný evropský trh. V případě elektřiny dominuje Lipská burza. Už před podzimní energetickou krizí mělo Německo zcela bezkonkurenčně nejvyšší ceny elektřiny v EU, nepochybně v důsledku odhodlaného zavádění OZE, přičemž paralelně fungují všechny emisní zdroje. Současná krize postihla hlavně Německo, ale také mimo EU Velkou Británii. Ceny za energie placené nyní v Německu, nad nimiž naříkají jak německé firmy, tak domácnosti, jsou ale v principu platné nyní i pro Česko s jeho třetinovou úrovní platů a mezd.  Existují názory, že české stabilní zdroje energie jaksi sponzorují nestabilní německé OZE a je pravdou, že jak Německo, tak Rakousko z ČR elektřinu zvláště v klimaticky chladných měsících roku importují.

Podle zdrojů z podnikatelských energetických zdrojů česká uhelná elektrárna dokáže vyrábět proud z vlastního uhlí za 0,15 Kč za 1 kWh. Zatímco silová elektřina byla v roce 2020 běžně na evropském trhu 40 eur za MWh, v přepočtu za 1,- Kč za kWh silové elektřiny (tvořila asi 40 – 45 % koncové ceny pro spotřebitele), v polovině prosince byla cena na pražské burze 180 eur za MWh, v přepočtu cca za 4,60 Kč za kWh.

Vláda nemá vývoj energetiky pod kontrolou

Český trh ovládá ČEZ a.s., která je odpovědná za 80 % v ČR vyrobené energie. Protože 32 % společnosti bylo privatizováno prostřednictvím prodeje akcií na burze, dnes vedení ČEZ argumentuje, že jako ryze obchodní firma musí realizovat politiku nejvyššího zisku. Tedy také prodávat za české náklady vyrobenou elektřinu klidně s německými cenami a sázet na rozvoj dotovaných OZE na úkor emisních uhelných zdrojů. Přestože český stát v zastoupení ministerstvem financí drží ve společnosti majoritní balík 68 % akcií, není na podzim 2021 schopen společnost ČEZ řídit jako firmu zajišťující strategickou energetickou nezávislost, soběstačnost, bezpečnost a cenovou dostupnost dodávek.

Podle názoru řady analytiků a expertů je možné zabránit zničujícímu dopadu „německých“ cen energie na český průmysl a domácnosti 1) opětným získáním 100% kontroly nad ČEZ; 2) poté uzavíráním bilaterálních smluv o prodeji elektřiny mezi ČEZ Prodej a českými subjekty a minoritu objemů výroby elektřiny nabízet na spotovém mezinárodním trhu, 3) rozvinout zásadně větší spolupráci mezi energetickými trhy Česka, Polska, Slovenska a Maďarska.

Český stát a jeho vlády si musí uvědomit, že mají povinnost zajistit českým občanům a podnikatelům energetickou bezpečnost, stabilitu dodávek elektřiny a plynu a také dostupnou cenu v relaci k ekonomickým podmínkám České republiky, a to v zájmu zachování a růstu prosperity občanů a všech firem.