Minulý pátek dorazila z Německa hodně špatná zpráva: Výrobní ceny v Německu v dubnu meziročně vzrostly o rekordních 33,5 procenta. Jak uvedl Spolkový statistický úřad, za silným růstem výrobní inflace je zejména cena energie.
Minulý pátek dorazila z Německa hodně špatná zpráva: Výrobní ceny v Německu v dubnu meziročně vzrostly o rekordních 33,5 procenta. Jak uvedl Spolkový statistický úřad (Destatis), za silným růstem výrobní inflace, která se později zpravidla promítá i do cen pro spotřebitele, jsou dražší energie, k jejichž zvyšování přispívá i ruská agrese proti Ukrajině. Jde o největší měsíční nárůst od roku 1949, kdy se tyto údaje začaly sledovat.
Tempo meziročního růstu spotřebitelských cen v Německu se v dubnu zvýšilo na 7,4 %. Je to nejvíc od znovusjednocení Německa v roce 1990.
Nejvyšší meziroční nárůst ceny v Německu zaznamenaly energie, které byly o 87,3 % vyšší než v dubnu 2021. Rekordně se zvýšila cena zemního plynu pro paroplynové elektrárny, a to o 307 %. Němci totiž plyn masivně používají k výrobě elektřiny v době, když kvůli povětrnostních podmínkách, roční či noční době nefunguje jejich obří kapacita 140 GW v tzv. obnovitelných zdrojích, z většiny v solárních a větrných elektrárnách.
Průmyslovým zákazníkům zemní plyn zdražil o 260 procent a komerčním prodejcům o 170 procent. Ceny výrobců bez započtení energií vzrostly o 16,3 procenta. Ceny meziproduktů, jako jsou například kovy a dřevo, meziročně vzrostly o 26 procent. Spotřební zboží jako potraviny bylo na úrovni výrobců o 13,2 procenta dražší než před rokem. Zvláště vysoký nárůst cen byl u průmyslových hnojiv a sloučenin dusíku, které se více než zdvojnásobily.
Běžný Čech by si řekl, co je mi po Němcích. Bohužel, Německo jako největší ekonomika Evropské unie zcela zásadně ovlivňuje i hospodářství České republiky, která s naším západním sousedem realizuje 1/3 svého zahraničního obchodu. Platí tak novodobý bonmot vzniklý po rozpadu východního bloku, kdy ČR „vyměnila“ svou ekonomickou závislost ze SSSR na Německo: když německá ekonomika dostane rýmu, české hospodářství onemocní zápalem plic.
Když si pozorný čtenář rozklikne příslušnou zprávu Destatis, ukáže se na přiloženém grafu, že již před válkou na Ukrajině vzrostl německý index průmyslových cen o 25,9 %. Takže výmluva na válku platí jen zčásti. Jak autor tohoto blogu napsal v řadě předchozích článků, viníkem je německý přechod na tzv. zelené zdroje energie, zejména na fotovoltaické (FVE) a větrné elektrárny (VTE). Představa, že moderní německá ekonomika má být vystavena zvůli povětrnostních podmínek nabývá v celkové ekonomice a inflaci rozměry hororu. Vždyť němečtí správci sítě mimo trh provozují stabilní elektrárny na uhlí a zemní plyn (do války z 60 % ruský) proto, aby energetická síť nezkolabovala.
Němci si tak za 22 let své Energiewende v zájmu celoněmecky většinově akceptovaného boje se skleníkovým plynem CO₂ vybudovali za v přepočtu 50 bilionů korun paralelní energetiku, kdy dvě desetiletí dotované OZE suplují stabilní elektrárny z emisního uhlí a plynu, jež jsou také dotovány s tzv. kapacitními platbami. Výsledkem je nejen skoro nejdražší cena elektřiny ve světě v Německu, ale také mnohaleté neplnění emisních limitů, kvůli nimž celá taškařice jménem Energiewende jako extrémní (ne)plnění unijní politiky Green Deal vznikla.
Po zahájení války na Ukrajině se však německá vláda rozhodla, že závislost na dovozu ruských energetických surovin nahradí tím, co tuto závislost vyvolalo: tedy ještě větším nasazením OZE. Ve větru za příštích 7 let postaví 65 GW, takže ve VTE budou mít v roce 2030 na souši 100 GW a v moři 28 GW. V solárních elektrárnách přidají 140 GW celkem na 200 GW. Vše bude samozřejmě dotováno jako v základní investici, tak v provozních nákladech. Tato obří nadvýrobní kapacita s cíleným teoretickým 80procentním podílem OZE na energetickém mixu Německa má být prý využita pro vytvoření kapacity pro výrobu zeleného vodíku elektrolýzou a část bude ukládána v drahých bateriích. To, že se nadprodukce cenově se navzájem kanibalizujících OZE odrazí sice v obrovských přebytcích, jež nebude kam vyvézt (také sousední země mají většinou v téže době dostatek elektřiny z OZE), ale přitom zůstanou hluboké deficity elektřiny po celé dny i týdny (viz například přehled výroby elektřiny v Německu v lednu 2022 na webu agora-energiewende.de). Masivní využití baterií či vodíku na krytí těchto deficitů se podobá sci-fi, nehledě na ještě nesrovnatelně vyšší náklady na tyto dosud v široké praxi nevyzkoušené technologie.
Protože už dosavadní německá zelená politika vytáhla do rekordní výše i české ceny elektřiny obchodované na burze v Lipsku, dá se bohužel očekávat, že extrémní sázka v Německu na nestabilní a přerušovanou produkci ze slunce a větru ještě dále zatáhne české spotřebitele do německé energetické pasti.
Vývoj v energetice Německa, které mimochodem masivně finančně pomáhá průmyslu a domácnostem, by měl být pro českou vládu a další státní instituce varováním na tom úplně nejvyšším stupni. V temně zeleném tunelu, jimiž se řítí tvrdá a masivní dotační lobby, která se každý den probouzí po vlhkém snu možného zopakování solárního tunelu z let 2008-2010, se rozsvítilo nadějné světlo racionálního vládního postoje. Ministerstvo průmyslu a obchodu odmítlo zařadit projekty solárních elektráren větších než 100 MW do aukcí, jimiž by se fakticky jejich majitelé dostaly k provozním podporám. Typické je doslova naříkání dotační lobby, jako ztělesnil článek v Ekonomickém deníku.
Ovšem stále solárníkům zůstávají obrovské miliardové dotace do pořízení solárních elektráren s investiční podporou z Modernizačního fondu a Národního plánu obnovy. To, že z unijních peněz jsou většinou dotace na dluh, který bude muset Česká republika posléze Bruselu zaplatit, solární lobbisty nezajímá. Mají totiž velký vzor v tom, jak se stát novou zelenou oligarchií: solární barony, kteří do roku 2030 zinkasují za 20 let 800 miliard korun z kapes českých daňových poplatníků. Pak tyto zdroje s 2,2 GW zřejmě s koncem životnosti a hlavně dotací zavřou, mají se ovšem dotačně postavit násobky v nových FVE s nadějí, že nakonec provozní dotace také „politicky“ prosadí. Skutečnost, že energeticky i ekonomicky sázka na soláry a další OZE podryje celé národní hospodářství i společnost, už solární lobbisty a zelené progresivisty nezajímá už vůbec. Dokáže vláda, v níž jsou lobbisté za OZE také zastoupeni, ustát korupční tlak zelených dotačních lobbistů a racionálně budovat stabilní národní energetiku?
