Zástupci 200 členských zemí OSN potřebovali na konferenci o klimatu COP27 v egyptském Šarm aš-Šajchu dva dny navíc, aby se v neděli nakonec po 14 dnech dohodli na kompromisním znění závěrečného dokumentu. Výsledek je ale jalový.
Velmi kontroverzně diskutovaný text mluví o pomoci chudým zemím postiženým změnou klimatu. Ale bez nových závazků ke snížení emisí skleníkových plynů. Je to nakonec dokument, který uspokojí málokoho, protože v klimatické oblasti vlastně jen opakuje to, co bylo dojednáno už loni v Glasgowě na COP26, respektive v zásadním omezení růstu teploty maximálně na 1,5 °C do konce století opakuje „závazek“ z Paříže před sedmi lety. Tedy znovu se apeluje na „urychlené“ snížení emisí skleníkových plynů a potvrzuje se také dřívější závazek utlumit (nikoli explicitně zastavit) spalování uhlí. Text se ale nezmiňuje o konci ropy a zemního plynu.
Novinkou je, že se poprvé se COP27 dohodla na společném, tzv. retribučním fondu pro narovnání klimatických škod způsobených chudším zemím. Tyto země mají dostávat prostředky na zmírnění důsledků oteplování, jako jsou prý stále častější sucha, záplavy a bouře, ale i stoupající hladina moří a vznik pouští. V závěru se nepíše ani o konkrétních sumách, ani o tom, kdo bude peníze poskytovat. Zvýhodněny mají být země, které jsou zvláště ohroženy, na což naléhala Evropská unie.
Výsledky klimatické konference COP27 vzbuzují v evropských státech pocity naděje i frustrace. Berlín, Londýn či Paříž sice uvítaly dohodu na vzniku speciálního fondu pro zranitelné země, závazek ke snížení emisí skleníkových plynů je ale podle nich málo ambiciózní. Také místopředseda Evropské komise Frans Timmermans dohodu z COP27 označil za nedostatečnou a kritizoval závazky některých států ohledně úsilí o omezení růstu teploty. Dohoda podle něj nenutí velké emitenty skleníkových plynů vynakládat dostatečné dodatečné úsilí o urychlení snižování emisí.
Vznik fondu na pomoc jejím obyvatelům při zvládání důsledků změn klimatu, za něž oni v podstatě nemohou, považují rozvojové země za jakýsi druh reparací, jež by měly rozvinuté státy zaplatit za své bohatství vzniklé využíváním fosilních zdrojů energie. Připomeňme, že už na COP21 v roce 2015 v Paříži zazněl příslib transferu 100 miliard dolarů ročně z bohatých zemí na chudé v tzv. klimatickém fondu, nyní Afrika, Indie a další země kumulativně požadují v novém „retribučním“ fondu 2,4 bilionu dolarů (cca 56,5 bilionu Kč) každý příští rok. A kdo by měl tyto peníze zaplatit? Daňoví poplatníci včetně chudých lidí v bohatých zemích na konta často zkorumpovaných vládců v bídou postižených rozvojových zemích.
Všechny tyto závazky jsou právně nezávazné a nevymahatelné. Nicméně západní svět včetně Evropské unie se jimi řídí a ještě zvyšuje své flagelantství za to, že díky fosilním palivům dokázal Západ zajistit svůj blahobyt včetně vyspělého zdravotnictví a důchodového zajištění včetně dalších sociálních vymožeností. Právě za nimi se každý rok na Západ vydávají desítky milionů migrantů z chudých rozvojových zemí.
Jsou transfery bohatství ze Severu (jak je také nazýván souhrnně svět vyspělých zemí) na Jih (rozvojové chudé země) tou správnou cestou? Zcela zásadním problém je, že právě Západ (EU ideologicky zaměřenou politikou Green Deal for Europe) nyní skutečně nastoupil cestu zelené tranzice, tedy nahrazování fosilních zdrojů z uhlí a ropy bezemisními nebo alespoň nízkoemisními. Ovšem ani pokrok ve vědě a technice žádná zázračná řešení dosud nepřinesl. Slepá sázka na občasné a také povětrností podmíněné zdroje energie ze solárních panelů a větrných elektráren při leckde zpochybňovaném či dokonce absurdně zakazovaném využívání atomové energie (Německo, Rakousko) zato ale už přinesla raketový růst cen energie v důsledku jejího nedostatku.
Kromě prudkého zchudnutí desítek ne-li stovek milionů lidí na Západě včetně Čechů má tato zelená tranzice jeden zcela zásadní neblahý důsledek: evropský průmysl ztrácí prudce konkurenceschopnost a vedle masivního zavírání hutních, chemických či sklářských firem kapitál přenáší produkci ze zemí EU do Asie či Ameriky. V celé Evropě již zanikají pracovní místa, podniky a celá průmyslová odvětví, protože se likvidují elektrárny na fosilní paliva, ale není nic životaschopného, co by je nahradilo. Německý průmyslový gigant BASF, se spotřebou plynu pro svou chemickou výrobu větší než celé Švýcarsko, oznámil trvalé snižování své produkce v Evropě kvůli cenám energie.
To ovšem současně znamená, že Západ chudne, když mu stále více upadá vysoká přidaná hodnota, která dosud stála na průmyslové produkci. To zcela zásadně platí pro Českou republiku, která má největší podíl průmyslu na tvorbě HDP z členských zemí EU včetně exportu směřujícího z více než 80 procent do dalších unijních států. Raketový růst cen energie donutil vlády většiny zemí EU přijmout kompenzační opatření, jež jsou financována dalším růstem státního zadlužení. Z čeho by měly být financovány uvažované obří transfery nepředstavitelných bilionů zemím Jihu ve všech možných měnách?
Tuto kúru nastupující energetické a všeobecné chudoby přitom Sever vlastně diktuje i Jihu, když bohaté země, Světová banka a globální finanční instituce prosáklé ideologickou normou enviromentální udržitelnosti ESG odmítají financovat dostupné a cenově přijatelné emisní zdroje. Je ale pokrytecké a nestydaté, že USA a země EU mají tu drzost žádat africké, asijské a latinskoamerické země, aby produkovaly více ropy a plynu, ale pouze na vývoz do USA a Evropy! Země Jihu nebudou mít šanci vyhnout se – navíc s nerealistickými objemy peněz od Severu – zcela nevyhnutelné fázi všestranného rozvoje a využití fosilních paliv, uhlí, ropy a zemního plynu jako suroviny pro výrobu hnojiv, léčiv, plastů a stovek dalších produktů, jež my na Západě považujeme (zatím) za samozřejmé, ale země Jihu za zázračné. Mj. také proto, že ze současných 8 miliard lidí na planetě do roku 2050 dle odhadů OSN přibudou na Zemi další 2,5 miliardy lidí. Veškerý přírůstek zaznamená Afrika a část Asie. Vyspělé země (ale dnes už i Čína) mají demograficky již nyní negativní vývoj populace.
Za posledních 10 let úsilí Západu o zelenou tranzici pokleslo využití uhlí, ropy a zemního plynu na celé planetě o dvě procenta, protože jakoukoli dekarbonizační snahu Západu eliminuje výstavba nových uhelných elektráren v Číně, Indii, Vietnamu, Indonésii atd. Emisní paliva stále zajišťují stále 82 % světové energie; většinu zbývající energie zajišťují jaderné elektrárny, vodní elektrárny a biomasa a méně než 2 % energie pochází z větrných a solárních elektráren. Čínská vláda sice nebyla na konferenci v Egyptě zastoupena na nejvyšší úrovni, ale vzkázala, že když USA dají slíbené peníze do dohodnutého fondu, tak Čína přijme „nefinanční“ opatření pro splnění klimatických závazků. Jak známo, Čína mluví o své uhlíkové neutralitě jako o vizi pro rok 2060, Indie tento horizont posunula na rok 2070.
Ovšem 14denní pobyt 45 tisíc členů vládních i nevládních delegací, neziskových spolků, poradců a lobbistů za vše možné v luxusním středisku Šarm aš-Šajch na břehu Rudého moře byl nepochybně příjemně stráveným časem. Peníze zúčastněných států a výdaje z veřejných prostředků, dotací a grantů nepochybně pomohly tamní egyptské turistice zvláště v „mrtvém“ podzimním období. Nebylo by ale pro celou planetu a cíle snížení emisí lepší, kdyby na 400 vládních a soukromých letadel na konferenci do Egypta a zpět vůbec neletělo?
Nicméně i jalový závěrečný dokument potvrzuje, že začíná období vystřízlivění řady zemí a jejich politiků z ideologie překotné, revoluční zelené změny, která je postavena na celé řadě naprosto kontroverzních závěrech o údajné zásadním podílu antropogenních emisí na teplotu na Zemi. Řada politiků si začíná uvědomovat, že nastoupený zelený kurz je pro stále více voličů nepřijatelný, protože jim (z)devastuje rozpočty domácností a podniků. A kvůli dotacím i deficitní veřejné rozpočty většiny zemí. Česká klimatická politika, jak ji v Egyptě prezentoval premiér Petr Fiala, bohužel o žádné větší sebereflexi nesvědčí. Neomlouvá přitom ani fakt, že P. Fiala tam vystupoval i jako šéf předsednické země EU.
Naprostá většina států podepsala Pařížskou dohodu o klimatu v roce 2015 kvůli přislíbeným penězům. Přestože dostaly země Jihu mezitím jenom zlomek tehdy slíbených prostředků, nyní podepsali jejich zástupci dokument COP27 snad s větší nadějí, že teď mají dostat 24krát více? Dá se právě skončená konference OSN v Egyptě označit snad jinak než jako jarmark marnosti a jalových slibů?
P.S. Ještě seznam vybraných zdrojů, z nichž autor blogu čerpal:
https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/klimaticka-konference-cop27-schvalila-zaverecnou-deklaraci-i-pomoc-chudym-zemim/2287969?utm_source=rss&utm_medium=feed
Global South needs $2 trillion a year to fight climate crisis | Climate News | Al Jazeera
Energy crisis chips away at Europe’s industrial might | Reuters
Mittel-kaput? German industry stares into the abyss – POLITICO
How the West got healthy and prosperous – CFACT
