Když Evropa po hrůzách poslední velké války hledala cestu k trvalému míru a prosperitě, chtěla ho najít ve spolupráci i těch zemí, které byly předtím mnoho let úhlavními a historickými nepřáteli. A co bylo klíčovou komoditou, aby si podaly ruce donedávna krvavě znepřátelené Německo a Francie? Uhlí a ocel jako nejvyšší strategické suroviny pod společnou kontrolou. K oběma zemím se připojily Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko a podepsaly v roce 1951 v Paříži smlouvu o ustavení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO; známé také jako Montánní unie), která vstoupila v platnost 23. července 1952. Vznikla tak základna spolupráce, která se později v několika krocích a v úsilí řady osvícených státníků po desítkách dalších let proměnila až v dnešní Evropskou unii.
Česká média široce opěvovala zprávu o konci poslední britské uhelné elektrárny Ratcliffe-on-Soar u Nottinghamu 30. září. Jak napsal deník The Guardian, Velká Británie, považovaná za kolébku energetického využívání uhlí, se stala první ze skupiny ekonomicky vyspělých států G7, která s touto produkcí po 142 letech skončila. Samozřejmě se současně s tím zveřejnily britské bilance spálených miliard tun uhlí a emisí CO2. Sotva se zdůraznilo, že bez využití uhlí by z britských ostrovů zcela zmizely lesy a že dostupná a levná energie posléze spolu s využitím ropy a zemního plynu se staly základem prosperity nejen občanů Spojeného království, ale všech vyspělých zemí světa, jako i nyní světa rozvojového.
Dnes se ale ve všech pádech skloňuje jen úporný boj demokracií západního typu s oxidem uhličitým, který je podle vládami financovaných vědeckých spolků, institucí a zelených neziskovek prý hlavním viníkem globální změny klimatu v podobě rostoucí teploty na Zemi. Británie se k riskantnímu konci využívání uhlí pro výrobu elektřiny odhodlala proto, že má na rozdíl od Německa v jaderných zdrojích instalovaný výkon 5 GW a v roce 2030 se snad dokončí jaderná elektrárna Hinkley Point (2 x 1600 MW) a další stejně velká jaderná elektrárna je v plánu. Ovšem klíčová závislost země na dovozu cenově volatilního zemního plynu v podobě LNG roste (přičemž Londýn stále odmítá možnost vlastního těžby plynu frakováním na britských ostrovech) a Británie elektřinu importuje, hlavně z Norska, Francie, Dánska, Nizozemska a Belgie. Někteří britští komentátoři ale upozornili, že ideologická snaha o vedoucí postavení ve vyspělém světě v dekarbonizaci by měla být konfrontována např. s faktem, že zelené transformaci velmi oddaní Němci mají stále zákonem stanovený odchod od uhlí až v roce 2038.
Když Evropa po hrůzách poslední velké války hledala cestu k trvalému míru a prosperitě, chtěla ho najít ve spolupráci i těch zemí, které byly předtím mnoho let úhlavními a historickými nepřáteli. A co bylo klíčovou komoditou, aby si podaly ruce donedávna krvavě znepřátelené Německo a Francie? Uhlí a ocel jako nejvyšší strategické suroviny pod společnou kontrolou. K oběma zemím se připojily Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko a podepsaly v roce 1951 v Paříži smlouvu o ustavení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO; známé také jako Montánní unie), která vstoupila v platnost 23. července 1952. Vznikla tak základna spolupráce, která se později v několika krocích a v úsilí řady osvícených státníků po desítkách dalších let proměnila až v dnešní Evropskou unii.
Česká média široce opěvovala zprávu o konci poslední britské uhelné elektrárny Ratcliffe-on-Soar u Nottinghamu 30. září. Jak napsal deník The Guardian, Velká Británie, považovaná za kolébku energetického využívání uhlí, se stala první ze skupiny ekonomicky vyspělých států G7, která s touto produkcí po 142 letech skončila. Samozřejmě se současně s tím zveřejnily britské bilance spálených miliard tun uhlí a emisí CO2. Sotva se zdůraznilo, že bez využití uhlí by z britských ostrovů zcela zmizely lesy a že dostupná a levná energie posléze spolu s využitím ropy a zemního plynu se staly základem prosperity nejen občanů Spojeného království, ale všech vyspělých zemí světa, jako i nyní světa rozvojového.
Dnes se ale ve všech pádech skloňuje jen úporný boj demokracií západního typu s oxidem uhličitým, který je podle vládami financovaných vědeckých spolků, institucí a zelených neziskovek prý hlavním viníkem globální změny klimatu v podobě rostoucí teploty na Zemi. Británie se k riskantnímu konci využívání uhlí pro výrobu elektřiny odhodlala proto, že má na rozdíl od Německa v jaderných zdrojích instalovaný výkon 5 GW a v roce 2030 se snad dokončí jaderná elektrárna Hinkley Point (2 x 1600 MW) a další stejně velká jaderná elektrárna je v plánu. Ovšem klíčová závislost země na dovozu cenově volatilního zemního plynu v podobě LNG roste (přičemž Londýn stále odmítá možnost vlastního těžby plynu frakováním na britských ostrovech) a Británie elektřinu importuje, hlavně z Norska, Francie, Dánska, Nizozemska a Belgie. Někteří britští komentátoři ale upozornili, že ideologická snaha o vedoucí postavení ve vyspělém světě v dekarbonizaci by měla být konfrontována např. s faktem, že zelené transformaci velmi oddaní Němci mají stále zákonem stanovený odchod od uhlí až v roce 2038.
Díky té větší, nezápadní části světa, loni spotřeba uhlí pro elektroenergetiku dosáhla nového rekordu. V celém světě se z uhlí (černého i hnědého) podle údajů serveru Ourworldindata.org (OWID) v roce 2023 vyrobilo 35,5 % veškeré spotřebovávané elektrické energie, což z uhlí činí stále největší zdroj. Na druhém místě byl zemní plyn (22,5 %), následují vodní elektrárny (14,3 %), jaderné elektrárny (9,1 %), větrné elektrárny (7,8 %) a solární elektrárny (5,5 %).
Podle nezávislé skupiny Global Energy Monitor globální kapacita uhelných elektráren v loňském roce stoupla o 2 %, což byl nejvyšší růst od roku 2016. Loni byly po celém světě uvedeny do provozu uhelné elektrárny o celkové kapacitě 69,9 gigawattu (GW), z toho 47,4 GW v Číně.To potvrzuje zprávy, že v posledních letech se v průměru každý týden v Číně zprovozňují dvě nové velké uhelné elektrárny. Čína spaluje nadpoloviční část z 8,5 miliardy tun roční světové produkce uhlí a na její uhelnou energetiku s asi 3100 elektrárnami připadá 60 % čínské produkce elektřiny. To staví do jiného světla chvalozpěvy o čínské silné orientaci na solární a větrné zdroje. Poprvé od roku 2019 se zvýšila i celková kapacita uhelných elektráren mimo Čínu. Celosvětově bylo odstaveno z provozu pouze 21,1 GW uhelných kapacit, což znamená, že čistý nárůst činil 48,4 GW za rok, nejvíce od roku 2016. Celková kapacita uhelných elektráren na konci 2023 tak činila 2126 GW.
A nyní se podívejme zblízka na souvislost mezi stabilní a cenově výhodnou výrobou elektřiny z uhlí a produkcí oceli v Evropské unii.
V celé Evropské unii produkce oceli strmě klesá. Ocelářská unie Eurofer přinesla 10. září alarmující informace s tím, že loni se v Evropské unii vyrobilo 126 milionů tun surové oceli. To je nejméně za léta, kdy trh asociace sleduje. V roce 2019 činila výroba surové oceli v EU 152 miliony tun, v roce 2008 dokonce 182 miliony tun. Na světě je rekordní přebytek hutních kapacit, Evropa je zaplavená asijskou ocelí. Ročně se teď do EU jen z Číny dováží 100 milionů tun. Na Čínu už připadá 55 % světové produkce oceli. Hlavním problém jsou ceny energie a surovin, tvrdé emisní a další enviromentální limity a regulace a k tomu ještě chabá ekonomika, v případě vedoucí hospodářské síly EU Německa loni i letos dokonce recese.
A nyní se podívejme zblízka na souvislost mezi stabilní a cenově výhodnou výrobou elektřiny z uhlí a produkcí oceli v Evropské unii.
V celé Evropské unii produkce oceli strmě klesá. Ocelářská unie Eurofer přinesla 10. září alarmující informace s tím, že loni se v Evropské unii vyrobilo 126 milionů tun surové oceli. To je nejméně za léta, kdy trh asociace sleduje. V roce 2019 činila výroba surové oceli v EU 152 miliony tun, v roce 2008 dokonce 182 miliony tun. Na světě je rekordní přebytek hutních kapacit, Evropa je zaplavená asijskou ocelí. Ročně se teď do EU jen z Číny dováží 100 milionů tun. Na Čínu už připadá 55 % světové produkce oceli. Hlavním problém jsou ceny energie a surovin, tvrdé emisní a další enviromentální limity a regulace a k tomu ještě chabá ekonomika, v případě vedoucí hospodářské síly EU Německa loni i letos dokonce recese.
A nyní se podívejme zblízka na souvislost mezi stabilní a cenově výhodnou výrobou elektřiny z uhlí a produkcí oceli v Evropské unii.
V celé Evropské unii produkce oceli strmě klesá. Ocelářská unie Eurofer přinesla 10. září alarmující informace s tím, že loni se v Evropské unii vyrobilo 126 milionů tun surové oceli. To je nejméně za léta, kdy trh asociace sleduje. V roce 2019 činila výroba surové oceli v EU 152 miliony tun, v roce 2008 dokonce 182 miliony tun. Na světě je rekordní přebytek hutních kapacit, Evropa je zaplavená asijskou ocelí. Ročně se teď do EU jen z Číny dováží 100 milionů tun. Na Čínu už připadá 55 % světové produkce oceli. Hlavním problém jsou ceny energie a surovin, tvrdé emisní a další enviromentální limity a regulace a k tomu ještě chabá ekonomika, v případě vedoucí hospodářské síly EU Německa loni i letos dokonce recese.
A nyní se podívejme zblízka na souvislost mezi stabilní a cenově výhodnou výrobou elektřiny z uhlí a produkcí oceli v Evropské unii.
V celé Evropské unii produkce oceli strmě klesá. Ocelářská unie Eurofer přinesla 10. září alarmující informace s tím, že loni se v Evropské unii vyrobilo 126 milionů tun surové oceli. To je nejméně za léta, kdy trh asociace sleduje. V roce 2019 činila výroba surové oceli v EU 152 miliony tun, v roce 2008 dokonce 182 miliony tun. Na světě je rekordní přebytek hutních kapacit, Evropa je zaplavená asijskou ocelí. Ročně se teď do EU jen z Číny dováží 100 milionů tun. Na Čínu už připadá 55 % světové produkce oceli. Hlavním problém jsou ceny energie a surovin, tvrdé emisní a další enviromentální limity a regulace a k tomu ještě chabá ekonomika, v případě vedoucí hospodářské síly EU Německa loni i letos dokonce recese.
Myšlenka společného evropského trhu jako mírového nástroje prevence nové války napadla francouzského ekonoma Jeana Monneta. Do konečné podoby ji zformuloval tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Schumanův plán pět let po druhé světové válce v Evropě vyšel z jednoduchého pochopení: když Francouzi a Němci budou mít společně pod kontrolou uhlí a ocel, tedy klíčové komodity pro zbrojení, nebudou spolu už válčit.
Bude Evropská unie už bez vlastního uhlí a oceli schopna vést válku, tedy (u)bránit se proti vnějšímu nepříteli? Když nyní v konfrontaci s brutální vojenskou agresí Ruska proti Ukrajině a výhružkami Kremlu proti jejím západním spojencům potřebujeme posílit svou obranu, budeme snad závislí na dovozu klíčových surovin, včetně proclené oceli na diktátorské Číně, vyhlášeném spojenci Ruska? Nemluvě o riziku přímé vojenské konfrontace USA a Západu s Čínou?
Ani 75 let od vyhlášení Schumanovova plánu neztrácí platnost myšlenka, že mít v Evropské unii pod kontrolou levnou energii z uhlí a také soběstačnost v ocelářství je zárukou míru. Přičemž existující unijní strategie o kritických surovinách v EU zůstává jen na papíře, protože dekarbonizační ideologie je nadřazena všemu. Tentokrát ovšem Evropa stojí proti vnější hrozbě, přičemž nezapomínejme ani na rizika vnitropolitického vývoje v zemích EU v případě kolapsu energetiky a celé ekonomiky. Zvláště, když i z úst francouzského prezidenta Emmanuela Macrona minulý týden zaznělo, že bez zásadní proměny může EU do tří let zaniknout.
