Rozpad německé vládní koalice není jen velkým problémem pro Německo zmítané ekonomickou recesí, ale také pro Česko. Nedosti na tom, že česko-německá obchodní výměna tvoří asi třetinu zahraničního obchodu ČR. Německá vláda letos druhý rok za sebou přiznala, že HDP země poklesne o 0,2 % a že příští rok vyhlíží s opatrným optimismem skromný růst 0,8 %. České oficiální údaje růstu HDP pro letošek (plus 1,1 %) a pro příští (volební) rok dokonce 2,8 % jsou dokonalým příkladem vykládání přání za skutečnost.
Když ministr financí a předseda pravicově-liberální FDP Christian Lindner neustále brzdil přání socialistického kancléře za SPD Olafa Scholze a ještě více nalevo stojícího ministra hospodářství a ochrany klimatu za Zelené Roberta Habecka na další zadlužování země ve prospěch dotací churavějící ekonomiky a váznoucí zelené tranzice, kancléř ho 6. listopadu odvolal. S následným ochodem FDP z vlády nemá Scholzův kabinet ve Spolkovém sněmu většinu a opoziční pravicově konzervativní blok CDU/CSU dal jasně na vědomí, že ho tolerovat nebude. Navíc tlačí na vyhlášení předčasných voleb co nejdříve. Německým ústavním specifikem je, že nikoli opozice může vyvolat hlasování o nedůvěře, ale současný kancléř musí sám aktivně požádat o důvěru. To Scholz míní udělat až v lednu, v březnu 2025 by se pak mohly konat předčasné parlamentní volby.
Zánik koalice, která se pro své politické barvy (SPD „rudá“, Zelení „zelená“ a FDP trochu nepochopitelně „žlutá“) nazývala „semaforová“, bude znamenat těžkou ránu další drahé etapě německé energetické tranzice. Jak 8. listopadu upozornil hospodářský deník Handelsblatt, klíčové projekty zůstanou nedokončené, protože v Bundestagu jsou šance na nalezení legislativní většiny minimální. Vyhozená FDP natruc nebude z vládních návrhů nic podporovat a CDU/CSU bude hrát principiálně negativní roli proti SPD a Zeleným.
To je trochu komedie pro nezúčastněné diváky, protože podle v průzkumech předpokládaných výsledků parlamentních voleb se zřejmě vítězná CDU/CSU bude muset v koalici spojit znovu se socialisty a v případě jejich mizerného výsledku asi i se Zelenými, aby dohromady vytvořily „protipožární zeď“ okolo Alternativy pro Německo (AfD), kterou vládní establishment a jím podporovaná média označují za „populistickou krajní pravici“, leč jejíž obliba stále stoupá. Pokud do nového vládního spolku nezahrnou postkomunistickou Alianci Sahry Wagenknechtové, jak se to rýsuje po výsledcích dílčích regionálních voleb v Sasku, Durynsku a Braniborsku. Habeck se dokonce minulý týden nechal sjezdem Zelených zvolit za kandidáta na budoucího kancléře. Trochu nerealistická ambice pro partaj s asi 12% předvolební preferencí.
Podle deníku Handelsblatt přinejmenším v této legislativní periodě končí návrh zákona o elektrárenské strategii (Kraftwerksstrategie, jinak také o elektrárenské bezpečnosti) a zákon o ukládání oxidu uhličitého. Zákon o bezpečnosti elektráren má již nyní značné zpoždění. Jednou z příčin byly několikaměsíční tahanice s Evropskou komisí o přípustnost projektu podle zákona o státní podpoře. Němci chtěli nahradit svou stále významnou závislost na výrobě elektřiny z uhlí výstavbou dotovaných elektráren na plyn, místo ruského zemního plynu na americký LNG. Tyto elektrárny měly být provozovány jako „rezervní“, když dostatečně neprodukují solární a větrné elektrárny, a dostávat kapacitní platby (dotace). Do roku 2030 tak měli postavit až 22 GW nových paroplynových elektráren, jež by ale musely od roku 2035 používat místo emisního plynu zelený vodík. Původnímu cíli motivovat k dostavbě nových plynových elektráren do roku 2030 už nikdo nevěří, poznamenal Handelsblatt. Německo má nicméně již nyní v rezervě instalovaný výkon v plynu 35 GW.
Také zákon o ukládání oxidu uhličitého pravděpodobně podle deníku také nikdy nevstoupí v platnost. Teprve ve 6. listopadu se vládním návrhem zákona zabýval výbor Bundestagu pro ochranu klimatu. Ten má připravit půdu pro zachycování a podzemní ukládání oxidu uhličitého. Pro některá průmyslová odvětví s nevyhnutelnými nebo velmi obtížně odstranitelnými emisemi CO2 – například pro cementářský a vápenný průmysl – představuje tato technologie v současné době jedinou možnost, jak dosáhnout pokroku v ochraně klimatu. Některé společnosti oznámily významné investice v naději, že zákon bude přijat. Skutečnost, že se zákon nyní nepodařilo schválit, je pro podniky a jejich investiční záměry naprosto frustrující.
A co to má společného z Českou republikou? S osmiměsíčním zpožděním 31. října vydala státní firma ČEPS každoroční zprávu o zdrojové přiměřenosti české elektrárenské soustavy. Analýza se opírá o politické zadání, aby republika splnila hlavně unijní dekarbonizační cíle s tím, že bude mohutně budovat dotované solární a větrné elektrárny. K nim přidáme jednu novou velkou paroplynovou elektrárnu, přičemž instalovaný výkon jaderných elektráren se do konce 30. let pravděpodobně nezmění. Uhlí pak ve dvou popisovaných variantách ČEPS, jedné zelené, Respondentní, a druhé Progresívní ještě zelenější, postupně zcela zmizí. A to tak, že bude ČR od roku 2027 závislá na dovozu elektřiny.
Ještě loni v tehdejší analýze ČEPS psal, že 10% podíl importu na spotřebě je maximum. Pro rok 2030 nyní Respondentní scénář předpokládá netto spotřebu elektřiny 69,5 TWh (ale včetně ztrát v síti kolem 7 %) a dovoz 11 217 GWh. Při Progresívním scénáři bude netto spotřeba včetně ztrát v síti 74,2 TWh a dovoz elektřiny již 14 992 GWh. To je nutnost krytí dovozem zhruba 22 % čisté spotřeby elektřiny země. Ovšem zase v souhrnném celoročním čísle, nikoli v očekávané koncentraci na zimní období, kdy podíl dovozu může být klidně třetinový. Odkud elektřinu dovezeme? ČESP mluví explicitně o Francii a Německu, kdežto ostatní sousedé budou jako Česko závislí na dovozu.
ČEPS si kryje v letošní analýze na politicko-ideologickou zelenou objednávku alibisticky záda, když varoval: „Významné přebytky elektřiny se očekávají zejména ve Francii a Německu. Otázkou zůstává, zda budou tyto přebytky využity k výrobě vodíku pro tamní průmysl, nebo budou k dispozici pro export do ostatních zemí.“ Pak analýza dodává: „Data tak nezohledňují např. německou Kraftwerksstrategie, indikující mnohem menší rozvoj plynových zdrojů, než zmíněné dotazníkové šetření, což může vést k menšímu množství energie dostupné pro export.“
Nyní může ČEPS, který se svou analýzou otálel prý s ohledem na získání co nejnovějších údajů, svou zprávu znovu aktualizovat: z Německa v zimě elektřinu sotva dostaneme, už vůbec ne ze solárních či větrných zdrojů. Německo má totiž pro takový případ stále platnou zákonem zakotvenou strategii konce využívání uhlí až v roce 2038. A má na to v rezervě až 38 GW instalovaného výkonu z uhlí a 35 GW z plynu. Dlužno poznamenat, že druhým největším hráčem v klasické energetice Německa je koncern EPH Daniela Křetínského, který zakoupením řady německých hnědouhelných dolů a elektráren společnosti LEAG v roce 2017 od švédských investorů vyhrál mnohamiliardový eurový jackpot v sázce na nenahraditelnost tohoto druhu stabilní energie, a to navzdory ideologickým proklamacím.
Jaká může být riziková varianta? Německý energetický přechod je v plném proudu a obnovitelné zdroje energie pokrývají téměř 60 % dodávek elektřiny v Německu. Ovšem jen v celoročním průměru. V noci ze 7. na 8. listopadu panovalo v Německu temné bezvětří (Dunkelflaute). V noci samozřejmě solární panely nedodávají nic, ale vítr tuto noc téměř v celé zemi usnul, což znamená, že zdroje energie, které německá vláda upřednostňuje, nebyly schopny vyrobit téměř žádnou elektřinu.
Výkon zhruba 30 000 větrných turbín se tu noc pohyboval mezi 78,4 a 700 megawatty, což bylo na míle vzdáleno od požadovaných 45 000 až 66 000 megawattů elektřiny pro potřeby základní zátěže soustavy. Dne 6. listopadu mezi 14:30 a 14:45 hod. zaznamenala spolková iniciativa Vernunftkraft historický záporný rekord 44 megawattů pro všechny větrné turbíny, neboli 0,06 % z celkového instalovaného jmenovitého výkonu přibližně 71 800 megawattů. Ani předešlou noc však nebyl důvod k euforii, protože 2500 megawattů instalovaného výkonu v provozu bylo rovněž jen kapkou v moři. Nejnižší hodnota byla zaznamenána 6. listopadu 2024 v 17:30, kdy všechny německé větrné a fotovoltaické systémy dohromady měly celkový výkon pouhých 78,4 MW. Z instalovaného jmenovitého výkonu přibližně 163 GW to bylo pouhých 0,048 procenta.
Následující graf ukazuje podíl produkce větrné (odstíny zelené) a solární energie (žlutá) na netto výrobě elektřiny od 4. do 8. listopadu ve 45. týdnu letošního roku. Vrchní černá křivka je aktuální spotřeba energie. Prázdné plné bílé pole pod ní musela doplnit produkce fosilních zdrojů a import.
Na ose X je zátěž německé soustavy od 10 000 do 80 000 MW a na ose Y data od 4 .do 8.11.
Německo samozřejmě v této situaci spustilo „záložní“ emisní zdroje z uhlí a zemního plynu, což mu nestačilo. Dokonce uvedlo do provozu ty nejhorší emisní zdroje na výrobu elektřiny z mazutu. Čtvrtinu aktuální spotřeby, a to asi 14 GW výkonu, ale muselo dovézt z Francie, Švýcarska, Nizozemska, ale také z České republiky. A německé emise CO2, kvůli nimž se celá energetická tranzice nazývá dekarbonizace, se přiblížily 600 gramů CO2 za kWh. V jaderné Francii je to 10-12krát méně. V zásadě se to může kdykoli opakovat. V zimě se výroba energie ze slunečního záření přirozeně propadá, a když dojde k větrnému útlumu, musí být poptávka podobným způsobem pokryta dovozem a německými stávajícími elektrárnami na uhlí a zemní plyn, pro něž má Berlín dojednaný souhlas EU s dotacemi ve formě kapacitních plateb.
A co to znamenalo pro spotové, okamžité ceny na středoevropské burze v Lipsku, směrodatné i pro Česko? Nakonec byla poptávka uspokojena i v této extrémní situaci. Ale za 82 eurocenty (asi 20,70 Kč) za kWh, což odpovídá 820 eurům za megawatthodinu (MWh)) mezi 17:00 a 18:00 a 80,5 eurocentu/kWh mezi 18:00 a 19:00. Pozor, jde jen o cenu silové elektřiny, před započtením německých síťových poplatků, daní a odvodů, které tvoří už více než polovinu ceny konečné.
Němečtí energetičtí experti si i na této kauze uvědomují, že Německo se na dovoz elektřiny ve velkých objemech spolehnout nemůže. Jaderná Francie se svými 56 reaktory sice produkuje stabilní elektřinu, ale v zimě prudce stoupá domácí spotřeba, protože francouzské podniky i domácnosti čistou elektřinou z jádra také topí. Z příkazu dekarbonizační politiky EU a podvolených národních vlád také všechny sousední země Německa včetně Česka rozvíjejí větrnou a solární energii a tlumí stabilní zdroje z uhlí. Tím jsou samozřejmě podle německých expertů méně schopny pomoci Německu v době temného bezvětří, naopak samy potřebují elektřinu dovážet.
S tím, jak bude pokračovat slepá sázka Německa na spásonosnost stále zvyšované kapacity solárů a větrníků, bude se riziko daleko větších výpadků elektřiny za nepříznivých povětrnostních podmínek zvyšovat. Pokrytí výkonu stabilními zdroji nyní v Německu dosahuje 93 GW, a to díky přetrvávajícímu vysokému instalovanému výkonu v uhlí a také v zemním plynu. Přičemž špičkové zatížení tamní elektroenergetické soustavy nepřesahuje 80 GW. S cíleným ukončováním uhlí a také s tlakem na přechod ze zemního plynu k daleko dražšímu zelenému vodíku v roce 2035 poklesne podle studie společnosti McKinsey zajištění špičkového výkonu na 71 GW, ale kvůli elektrifikaci velké části ekonomiky se do roku 2035 špičkové zatížení zvýší až na 125 GW. Vznikne tak bezpečnostní díra v zajištění dodávek za situace temného bezvětří v objemu až 54 GW, přičemž německý objem dovozu je kapacitou přenosových sítí nyní omezen na 23 GW. Kapacita nesmírně drahých bateriových úložišť pro skladování přebytků z OZE a elektrolyzérů na vodík je stále minimální.
Čtete správně: Německo na základě svých problémů a po zkušenostech mj. z Francie upozorňuje, že klíčově v zimním období nemůže být spolehlivým vývozcem elektřiny. Ba právě naopak. Přesto analýza ČEPS říká, že to, co nám solární panely a větrné elektrárny nevyrobí, a samozřejmě klíčové bude doba temného bezvětří, to si dovezeme. Ještě připomeňme pasáž zprávy ČEPS, že nová elektroenergetická soustava Česka se stále silnějším vlivem občasných zdrojů energie (OZE) a 12 až 20 let daleko před možným spuštěním nových jaderných bloků (ČEPS počítá se dvěma novými velkými reaktory v Dukovanech a jedním malým modulárním reaktorem), se bude muset spolehnout na „reakci na straně poptávky“. Neboli na dobrovolnou či nucenou regulaci spotřeby. Takže když naše OZE nebudou vyrábět a z dovozu nic podstatného nedostaneme, budeme muset vypnout energeticky náročné podniky, jejichž konkurenceschopnost a ekonomiku pošleme slušně řečeno do háje. Nebo že bychom Němce žádali, aby nám v době nedostatku dodali elektřinu z jejich uhlí, které si doma překotně zavřeme?
Horší je, že analýza ČEPS, pro niž jsou směrodatné hlavně dekarbonizační ideologie a modely SEEPIA, se hrozí stát základem dalších klíčových vládních dokumentů, jako jsou Strategická energetická koncepce, Vnitrostátní energeticko-klimatický plán a Politika ochrany klimatu. Taková strategie, která očividně ignoruje energetickou bezpečnost České republiky a s ní logicky i cenovou dostupnost elektřiny, je nepřijatelným hazardováním s celou sociálně-ekonomickou základnou našeho státu a také demokratického zřízení.
