Už řadu desetiletí se hovoří o potřebě najít nové efektivní zdroje energie. Přes 70 let se zkoumá možnost využít nekonečných a levných zdrojů energie při jaderné fúzi – zatím je ale ke komerční praxi ještě nekonečně daleko, i když na úkolu pracují špičkové týmy vědců na celém světě včetně ČR.
Poté přišly už před desítkami let ke slovu takzvané obnovitelné zdroje energie (OZE). Ve světě se začala v posledních letech masivně (zvláště na pobřeží moří) prosazovat větrná energie, kterou už před stovkami let znala řada národů a větrnou energií dokázala mj. mlít obilí. Na vodních tocích a přehradách se opět široce využívá nepochybně ekologicky velmi čistá výroba elektřiny z vodních turbín.
Přebytky z výroby elektřiny z OZE mohou pro svou činnost využívat přečerpávací elektrárny, jako jsou v ČR Dlouhé Stráně. Z původního užití v kosmické průzkumu se ujímá stále více používání fotovoltaických panelů, které zakrývají nejen střechy domů, ale také jako velké fotovoltaické elektrárny (FVE) tisíce hektarů půdy. Elektřina se vyrábí také z bioplynu a biomasy a rovněž z komunálního odpadu. Poněkud kontroverzní je využívání zemního plynu s ohledem na fakt, že je to rovněž emisní zdroj, poněkud menší než uhlí, ale se započtením emisí v celém životním cyklu zejména s ohledem na úniky metanu při těžbě je tento rozdíl marginální. Navíc je otázkou, zda Evropská unie bude s to zajistit si dostatek zemního plynu od Ruska, který už směřuje své exportní kapacity na Asii. Plánuje se produkce zeleného vodíku, který by kompenzoval přerušovanou a nestabilní výrobu elektřiny z OZE.
Základem dalšího rozvoje OZE byla politika vyspělých západních zemí, které pod vlivem změn klimatu na naší planetě Zemi začali prosazovat politiku vedoucí k odvrácení očekávaného růstu teplot. Nyní se má zato, že do konce 21. století by se průměrná teplota na Zemi neměla zvýšit o více než 1,5 °C ve srovnání s počátkem industriální doby. Nynější projekce hovoří většinou o růstu teploty o 2,7 °C. Za hlavního viníka růstu teplot byl označen oxid uhlíku CO₂, který má působit na oteplování jako skleníkový plyn.
Také země Evropské unie se snaží snižovat emise skleníkových plynů. EU se zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050. Tento cíl společně s aktualizovaným průběžným cílem pro snižování emisí do roku 2030 se stanou právně závaznými, pokud Evropský parlament a Rada dosáhnou dohody o evropském klimatickém zákoně. Klimatický zákon je součástí Green Deal, Zelené dohody pro Evropu z roku 2019. Základním prostředkem je dekarbonizace, tedy odchod zemí EU od spalování uhlí a ropných produktů, které se v uplynulých 200 letech staly základem ekonomické prosperity západních demokracií zemí. Konkrétní realizací této politiky se má stát programový balíček Fit for 55, díky němuž by EU měla snížit emise do roku 2030 o 55 % ve srovnání s rokem 1990.
Pro Českou republiku jako nejprůmyslovější zemí EU s nejvyšším podílem průmyslu na tvorbě HDP znamenají požadavky na snížení emisí, jež dominantně pocházejí z průmyslu a zejména z energetiky, velmi nelehký úkol. Státní energetická koncepce z roku 2015 stejně jako závěry vládní Uhelné komise z roku 2020 vycházejí z toho, že uhelné zdroje mohou skončit (dle předpokladu v roce 2038), když je v energetice dominantně nahradí jiný stabilní zdroj. V geografických českých podmínkách, kde tolik nesvítí slunce (11% využitelnost) a nefouká (23% využitelnost), je jediná skutečně bezemisní budoucnost ve výstavbě nových jaderných reaktorů ve stávajících elektrárnách Dukovany a Temelín, jež by měly energetickému mixu v ČR většinově dominovat (dosud 37 %). Případně se uvažuje
o výstavbě dalších dvou jaderných elektráren na území ČR.
Celou tematiku zajištění stabilní energie dokumentuje skutečnost, že do roku 2010 bylo v době dotačního solárního boomu postaveno mnoho fotovoltaických elektráren s instalovanou kapacitou
2,1 GW. Ovšem s ohledem na omezenou funkčnost v zeměpisné poloze ČR se zhruba 1000 hodinami slunečního svitu tato kapacita, která bude daňové poplatníky stát do roku 2030 asi 700 miliard korun, vyprodukovala od jara do podzimu 3 % z celkové z celkového objemu výroby elektřiny za rok 2020 ve výši 81,4 TWh.
Stoupenci investic do obnovitelných zdrojů a rychlejšího zavírání zdrojů uhelných argumentují někdy exportem elektřiny z ČR, zejména do Rakouska a Německa. Ovšem tato exportní bilance není nijak dramatická a představuje dle statistiky ČEPS obchodní saldo za rok 2020 v průměru denně jen 1100 MW, kdy export převažuje na importem elektřiny. Každý si přece umí spočítat, že se zastavením výroby ve dvou větších zdrojích nebo několik menších skončí vůbec schopnost Česka elektřinu vyvážet. Pokud se dokonce budou realizovat plány největší české energetické firmy ČEZ, a.s (s 80% podílem na výrobě energie), v níž vláda drží 70 % akcií, která na jaře roku 2021 oznámila odklon od uhlí a výstavbu FVE s kapacitou 6 GW, tak už v roce 2025 by zejména o pracovních dnech chyběla stabilní kapacita 1300 MW a v roce 2030 dokonce 3400 MW.
Ačkoli existují v EU země jako Německo, které chce každoročně razantně zvyšovat výrobu z OZE, aby zcela dominovala a zároveň umožnila masovou výrobu tzv. zeleného vodíku z elektrolýzy vody, pro Českou republiku jsou tyto plány příliš uspěchané, ekonomicky neproveditelné a nejsou v souladu s poznatky vědy a techniky uplatnitelné efektivně v praxi. Taková politika s nejistými výsledky změny klimatu za 80 let ale hrozí mít nepřijatelné energetické, ekonomické a sociální dopady, které nejenže mohou za několik let rozbít sociální soudržnost v jednotlivých zemích, ale také rozvrátit celou Unii s ohledem na pokračující zásadní rozdíly v životní úrovni členských států EU. Proto je třeba otevřeně, široce a fakticky diskutovat a dopad všech uvažovaných opatření předem analyzovat, jak také ve svém postoji k balíčku Fit for 55 zavázal Senát Parlamentu ČR budoucí vládu vzešlou ze sněmovních voleb v říjnu 2021.
Je nezbytné si uvědomit, že nejlepší vztah k životnímu prostředí mají občané ve vzdělaných a prosperujících společnostech s vědomím své odpovědnosti nejen za svou rodinu, komunitu a národ, ale i za celou planetu. Má-li dle odhadů Evropské komise čtvrtina obyvatel EU (ovšem v chudších zemích EU podstatně větší část populace) upadnout do energetické (nejen) chudoby, tak to je přímo protikladný směr k cíli většího enviromentálního myšlení Evropanů. Podle některých analýz bude dekarbonizační politika stát každého Čecha do roku 2030 až 60.000 korun ročně, to je na čtyřčlennou českou rodinu těžko uvěřitelných 20.000 korun měsíčně. Po roce 2030 může uspěchaný boj proti emisím CO₂ přijít každého občana ročně na 270.000 korun.
Je také nutno se zamyslet nad tím, zda tvrdým tlakem na odklon od karbonových zdrojů energie se chudým zemím světa nezavírá dostupná cesta k hospodářskému růstu a prosperitě. Přece se všichni chudí našeho světa nemohou stát běženci odhodlaní migrovat kamkoli a za jakoukoli cenu na Západ. Ostatně dvě populačně největší země světa Čína a Indie dohromady s bezmála třemi miliardami obyvateli přes ujišťování jejich státníků o budoucí dekarbonizaci za 40 respektive 50 let si Západem nedají nic nařizovat a budou nepochybně ke svému rychlému rozvoji využívat všech zdrojů.
Na všechny tyto aspekty se na našem komunikačním portále podíváme detailně.
Díky předem za pozornost (a podněty?)!
S přáním zachování zdravého rozumu při všem, co činíme
Milan Smutný
